ŽIVÝ RŮŽENEC

____________________________________________________________________
 
 

 

 

Živý růženec je modlitební společenství věřících,

kteří se zavázali k denní modlitbě jednoho desátku růžence.

Společenství tvoří nyní 40 členů.

Jednou měsíčně je v našem kostele sloužena mše sv.

za živé a zemřelé členy Živého růžence a jejich úmysly.

 

 

 

Jak vznikl Živý růženec?

__________________________________________________________________

 

 

R. 1826 jezuita R Barelle vyzval Pau­linu Jaricot k apoštolátu dobrého katolického tisku v duchu myšlenek papeže Lva XII. To se stalo pro Pauli­nu impulzem k realizaci plánu, který z vnuknutí Božího chovala ve svém srdci už od r. 1819, kdy k ní Pán pro­mluvil ve vnitřním vidění. Napsala o tom: „Uvědomila jsem si tehdy, že nadešel čas založit sdružení dostup­né všem, jež by umožnilo dosáhnout jednotu modlitby jedinečným způ­sobem, krátkým a praktickým..."

Růženec se měl podle záměru Pau­liny stát hlavní duchovní obranou proti přílivu nemravné literatury a zá­roveň podporou dobré knihy a dob­rého tisku, misií, papeže, obrany katolické víry proti jejím nepřátelům a duchovního růstu věřících. Paulina začala zakládat modlitební skupinky po 15 lidech, neboť 15 je desátků sv. růžence. Každý člen dostal za úkol denně se pomodlit stanovený desá­tek na daný úmysl a jednou za měsíc rozjímat o tomto tajemství. Všech
15 členů se tak podělilo o všech 15 tajemství, což se postupně obmě­ňovalo. Dále měl každý člen najít 5 dalších osob, ochotných se zapojit, a ročně věnovat 5 franků ve pro­spěch misií, dobrého katolického tisku a náboženské literatury.

Paulina a její družky (původně tvořily skupiny Živého růžence pouze ženy) však musely čelit protikatolické pro­pagandě a útokům nepřátel katolic­ké víry, kteří usilovali o zesměšnění a úřední zákaz každé autenticky ka­tolické iniciativy. Proto v zájmu bez­pečnosti sáhly k jistému konspirativnímu opatření: při korespondenci s členkami Živého růžence používaly obálky se zvláštními znaky, známými pouze zasvěceným osobám. Vyři­zování korespondence se věnovalo 15 zbožných žen.

Nicméně osudem a zároveň pru­bířským kamenem každého dob­rého díla jsou překážky a „klacky pod  nohy".  Rozšířily se pomluvy na adresu Živého růžence - a to bo­hužel nejen mezi nepřáteli Církve, ale i mezi katolíky. Paulina prý tím, že rozšiřuje kříže, medailky a růžen­ce, se nezákonně obohacuje. Bylo jí také vytýkáno, že pro Sdružení živého růžence žádala potvrzení přímo od papeže a obešla tak auto­ritu místního, tj. lyonského arcibis­kupa. Obhájila se však a papežský nuncius v Paříži Luigi Lambruschin udělil Sdružení své požehnání, poz­ději tak učinil i samotný papež Lev XII. Dílo se rychle šířilo po celé Fran­cii, ke konci 20. let 19. století např. v malém městečku Chaumond pů­sobilo 20 růžencových „patnáctek". Akce získávala stále větší podporu francouzských biskupů.

Sdružení živého růžence také horli­vě šířilo medailku Neposkvrněného početí Panny Marie, jak si přála Mat­ka Boží ve svém zjevení sv. Kateřině Labouré r. 1830. Bylo na ní napsáno: „Ó, Maria, beze hříchu prvotního po­čatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme!" Téhož roku vypukla v Paříži tzv. červencová revoluce, která svrhla bourbonskou monarchii a nastolila vládu „měšťanského" krále Ludvíka Filipa Orleánského. Rozšířila se i do venkovských oblastí, armáda podnikala odvetné akce a masakry na civilním obyvatelstvu. Pauli­na nechala na cestě, kudy mělo jet vojsko generála Ro-gueta, rozsypat tyto mariánské medailky. Vojáci, když je uviděli, slezli z koní, posbírali je - a působení milosti bylo natolik mocné, že rezignovali na odvetné akce proti od­bojným městečkům a vesnicím.

R. 1832 koupila Paulina v Lyonu dům, který nazvala „do­mem Loreto". Ten se stal jakýmsi neoficiálním sídlem Sdružení živého růžence. Dílo v té době mohutnělo, hlá­silo se stále víc zájemců. Jestliže r. 1828 mělo ve Francii 299 členů, r. 1832 již 3 326. Ve 30. letech 19. století si Sdru­žení razí úspěšně cestu i do zahraničí.„Patnáctky" lavino­vitě vznikají v Belgii, v Itálii, ve Švýcarsku, v Irsku, v Anglii, dokonce i v Americe. Paulina kontaktuje generála domi­nikánského řádu P. Cipolletiho, který přijímáŽivý růženec jakožto součást apoštolátu této řehole.

Sdružení se věnovalo též distribuci publikací. Jen ve 30. letech rozšířili jeho členové mezi lidem 11 200 vý­tisků papežských encyklik, 2000 příruček Živého růžen­ce a tisíce titulů náboženské literatury, hlavně meditací na růžencová a mariánská témata, o úctě k Nejsvětější svátosti, životopisy svatých atd. Rozdávali také lidem rů­žence, křížky a medailky.

Poté, co Paulina r. 1852 kvůli chudobě a nemocem muse­la ustoupit do pozadí, došlo k určitému útlumu činnosti Sdružení, nikoli však k zániku. R. 1862, tzn. v roce úmrtí zakladatelky, představoval jeho počet ve Francii 2 250 čle­nů, údaje ze zahraničí nejsou známy. K novému oživení díla Živého růžence došlo potom ve 20. století.

Živý růženec je dnes součástí tzv. Papežského díla šíření víry. V jeho rámci se vytvářejí„patnáctky" k modlitbám za misie. Toto dílo je obdařeno plnomocnými odpustky.

Ježíš Kristus řekl: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich." Živý růženec je nádhernou pobídkou k realizaci těchto slov našeho Pána, neboť„patnáctka" modlící se všech 15 tajemství je - nebo by měla být - opravdovým společenstvím věří­cích shromážděných v jeho jménu.

Růženci se dříve vytýkalo, že prý je „individualistickou modlitbou", jež nijak nezohledňuje společenství. Idea Živého růžence dostatečně vyvrací tuto námitku. Kde jinde má vzniknout společenství autentické křesťanské lásky než právě při modlitbě? Modlitbě v komunitě s Ježí­šem, jeho Matkou a celou NejsvětějšíTrojicí. Růženec sám o sobě k tomuto vede, Živý růženec potom společenství, kde jsou všichni navzájem bratry a sestrami, realizuje.

Převzato z časopisu Immaculata.